(v roce 2024 činí minimální ID pro všechny stupně invalidity 5 170 Kč)

Částečně bydlení (nájem, služby, energie), i když člověk pobírá příspěvek na bydlení. Ten je např. u družstevních bytů velmi nízký, na rozdíl od bydlení nájemního, kvůli limitu normativních nákladů.

Na další nezbytné potřeby již peníze nezbývají vůbec:

Celodenní strava
Léky, doplňky stravy
Zdravotnický materiál (obvazy, sterilní krytí, respirátory, desinfekce aj.)
Stomatologická péče a další služby, nehrazené ze ZP ani z příspěvku na péči
Hygienické a prací prostředky.
Opravy auta, povinné ručení a STK u lidí s velmi omezenou mobilitou (ZTP / O7)
Nutné opravy v bytě vč. obnovy spotřebičů, topení aj.
Ošacení, obuv, ložní prádlo
Kompenzační pomůcky, nehrazené ze ZP

Pokud jde o sociální služby, ty jediné lze v omezeném rozsahu (věcném i časovém) hradit z příspěvku na péči. Pečující osobou ale musí být buď osobu blízká (manžel/ka nebo příbuzný), nebo komerční poskytovatel sociálních služeb. Pokud Vám pomáhá někdo jiný, nemáte na příspěvek nárok. Poté, co zemřela moje maminka, která o mě pečovala, jsem o tuto dávku ze stejného důvodu přišel i já. Ani na nákup jídla nebo léků, což je logicky také součástí péče, příspěvek ze zákona použít nesmíte, jinak Vám jej odejmou.

Dále existuje příspěvek na mobiltu, z kterého lze hradit alespoň pohonné hmoty nebo jízdné k lékaři aj. Mnoho let nebyl valorizován a když k tomu konečně došlo (od 1/2023), přidala vláda jen 350 Kč.

Pak jsou tu ještě symbolické dávky HN, jejichž poskytnutí a výše závisí nejen na rozdílu mezi příjmem a životním minimem, ale také na tom, zda žijete v holobytě, nebo máte ve vybavení domácnosti nějaké věci, které lze prodat. Uvádím to tu jen pro úplnost, většina invalidů na ně nárok nemá, jelikož pobírají důchod, který se započítává jako příjem.

Při střízlivém pohledu na shora uvedené náklady vychází minimální použitelná výše ID 3. stupně okolo 17 tisíc Kč, a to jen na nutné potřeby vč. bydlení, kromě některých sociálních služeb a PHM (viz výše). To je stále pod úrovní minimální mzdy. Určitým řešením je tzv. 'invalidita z mládí', tu ale ČSSZ přiznává jen ve výjimečných případech, za podmínky, že je 3. stupeň invalidity přiznán nejpozději do 28. roku života.

Pokud však lékařům stanovení diagnózy a následné přiznání invalidity trvá déle, nebo je před 28. rokem přiznán nižší stupeň než třetí, dostanete jen minimální částku, jako se to stalo mně, viz úvodní strana.

Jestliže má člověk navíc tu smůlu, že jeho onemocnění vyžaduje použití auta k jakékoliv činnosti mimo domov, je situace ještě složitější.

U většiny 'imobilizujících' diagnóz totiž není nárok na příspěvek na pořízení motorového vozidla, takže v případě konce životnosti stávajícího auta se nemocný nedostane vůbec nikam, s výjimkou dopravy sanitním vozem. Nárok na příspěvek mají přitom jen lidé s průkazem ZTP/P (nejtěžší postižení), kteří vozidlo řídit ani nejsou schopni. My, co máme 'jen' průkaz ZTP a řídit ještě s určitými omezeními můžeme, nárok na příspěvek nemáme. Zbývá pak jedině nějaká veřejná sbírka, ale když vidím, jak těžce se shánějí dárci alespoň na úhradu běžných potřeb, nedělám si iluze, že by se vybralo na funkční a spolehlivé auto.

↪️ Přejít na úvodní stranu